Austrálie, severovýchodní Queensland,  2.10. - 9.11.2018

2.10. Praha, letiště Ruzyně

Samozřejmě, že vím, že veškeré tekutiny a krémy přepravované na palubě mám mít v průhledném obalu. Taky že mám - dvoje oční kapky, cestovní zubní pastu a drahý opalovací krém - hezky srovnané v průhledné taštičce. Ale z roztržitosti jsem taštičku nechal ve fotobaťohu a ten bez problému prochází rentgenem.  Jsem rád, že mi je neobjevili a nezabavili. Ale je otázka, jaký má potom takové nařízení a kontrola smysl. Na pražském letišti také zažívám jedinou nebezpečnou situaci z celé cesty. S 9 kg baťohem na zádech a téměř 5 kg brašnou s notebookem a náhradními bateriemi přes rameno jdu halou a hledám tabuli s odlety. A najednou úplně ztrácím rovnováhu. Zjišťuju, že mám nohy zamotané do nějakého igelitového obalu, asi od PET lahví. Určitě to nebyla smrtelně nebezpečná situace, ale odlet mi to zkomplikovat mohlo. Naštěstí jsem to ustál. 

2.10. letiště Curych

Let do Curychu v pohodě. Jen jsem na curyšském letišti opět nechtíc, ale opět úspěšně, propašoval tekutiny ve fotobaťohu :)


3.10. Singapur, letiště Changi

3. - 4.10. Singapur - Cairns

Při vyzvedávání boarding passu zjišťuju, že mi přidělili jiné sedadlo, než jsem si z Prahy rezervoval. Ukazuju pracovnici Silk Air jejich vlastní potvrzení, které mi poslali mailem. "Sorry, toto sedadlo už není k dispozici". Vzdávám to. Aspoň, že to nové je taky u okýnka. Po projití kontrolou v hale před nastoupením do letadla mám dojem, že vyvolávají k nástupu na palubu něco jako "mr. džery džek". Zní to trochu jako zkomolenina mého jména. Moje angličtina není nic moc, únava a  k tomu singapurská výslovnost  - prostě nereaguji. Ani nechápu, proč bych měl nastupovat první. Přestali vyvolávat. Zařazuju se vzniklé fronty. No a v letadle nabývám jistotu, že jsem to přece jen byl já. Mám sedadlo nejen u okýnka, ale taky v úplně poslední řadě :) Sotva jsem se usadil přišla letuška  a všechny tři - mne a starší manželský pár sedící vedle - požádala, jestli bychom si nemohli přesednout asi o deset řad dopředu. Přesný důvod jsem nepochopil, nějak to souviselo s rodinou s dětma. Koukli jsme všichni tři na sebe a beze slov bylo jasné, že se nám nikomu nechce. Ale letuška do nás hučela dál, takže jsme nakonec vyměkli a začali se i se zavazadly přesouvat. Letuška  poděkovala, ty lidi, pro které jsme to udělali, ani nezabučeli. Před námi seděla rodina s třemi dětmi ve věku tak do tří let. Další malé dítě za mnou. Holčička přede mnou si stoupla na sedačku, natáhla se přes opěradlo a zatáhla roletu okýnka. Usmál jsem se na ni, vrátil roletu zpátky a česky ji řekl, že okýnko necháme radši odkryté. Zamračila se a zmizela. Za chvílí propukla v doslova hysterický záchvat a odmítala se připoutat. Její rodiče sedící vedle ní ji vůbec nedokázali zvládnout. Vlastně se o to pokoušel jen otec sedící uprostřed. Matka to, že její dítě znemožňuje start letadla, vůbec neřešila, a věnovala se dalším svým dvěma dětem sedícím přes uličku. Nakonec se holka utišila. Ale pořád jsme nestartovali. Asi za dalších 20 minut jsme se konečně rozjeli. Kapitán se všem omluvil za víc než půlhodinové zdržení a vysvětlil, že než se podařilo zklidnit hysterickou holčičku, tak jsme museli dát přednost dalšímu letadlu. Dítě za mnou mne v nepravidelných intervalech kopalo do opěradla. Řekl bych, že vždycky docela dobře vystihlo okamžik, kdy se mi podařilo usnout. Nakonec asi v polovině letu přebalovali nemluvně na sedadle přes uličku - ještě že to nebylo v době jídla :) Myslím, že by rodiče s malý dětmi měli mít v letadle nějaké zvláštní oddělení.

Po 32 hodinách na cestě z toho přes 20 hodin v letadlech - konečně přistáváme v Cairns.