Austrálie, Queensland, 4.10. - 8.11.2018


2. - 4.10.  Praha - Curych - Singapur - Cairns

po 32 hodinách na cestě konečně přistávám v Cairns 


4. - 6.10. Cairns, apartmán Delightful Tropical Retreat

První dvě noci jsem si dopřál pohodlné ubytování. Rezervace přes booking.com, všechno proběhlo v pořádku.

5.10.                                                                                                                                                    Druhý den jdu pro auto. V Europcaru mám zamluvenou Toyotu Corollu sedan. Ale Toyoty nějak došly nebo co, tak mi za stejnou cenu půjčili Subaru Forestera. Sice doma v Česku ve Foresterovi už 14 let jezdím, ale tohle je model 2018, takže úplně jiné auto. Je docela provoz. Přestože už jsem jezdil vlevo před dvěma roky v Thajsku, tak cítím ještě únavu z cesty a mám bobky v tom provozu jet přes celé město na plánovaný nákup. Radši jedu nejkratší cestou zpět do apartmánu. Zásoby a kempovací vybavení nakoupím až zítra při odjezdu z Cairns.

6.10.                                                                                                                                                  Opouštím apartmán, po cestě nakupuju v Coles a Kmartu. Nákup jídla, spacáku, karimatky, stolku, židličky a nádobí naplánovaný na hodinu mi zabral přes 2,5 hodiny. Časový skluz se projevil tím, že jsem musel vynechat plánovanou procházku kolem jezer Lake Barrine a Lake Eacham. Zastavil jsem na chvíli u Courtain Fig Tree a pak u Lake Barrine jen na svačinku.  

Curtain Fig Tree u Yungaburry


6.10.  Kemp Big4 v Athertonu

Tak mám za sebou prvních asi 90 km. Kemp Big4 je podle očekávání dost organizovaný.              Na recepci mi přidělili místo, nějaký správce mě tam dovedl a po cestě se mi omlouval, že tam      je mokro, protože právě zavlažovali.  Nevadí, jsem vybavený a mám pod stan polyetylenou podložku. 


7.10. Cesta Atherton - Undara Volcanic National Park (195 km)

Po cestě mám plánované nějaké zastávky, tu hlavní u Millstream Falls - nejširšího vodopádu Austrálie

Dnes jsem viděl na silnici první přejeté klokany. Živého zatím žádného. Samozřejmě prvních několik přejetých klokanů člověka zaskočí a vzbudí lítost. Asi po týdnu - tzn. tak po prvních 50ti přejetých klokanech - člověk zhrubne, a už jen dává pozor, aby je víc nerozjezdil :(

Nicméně během dne je riziko srážky s klokanem minimální. Nebezpečné je to pár desítek minut před západem a po východu slunce a hlavně samozřejmě celou noc - proto také nejsou noční jízdy kryté ani nejdražším pojištěním auta.

Cedule na odpočívadle připomene, že nejsem ve střední Evropě


7. - 9.10. Undara Volcanic National Park

V kempu Undara Experience Caravan Park mi slečna na recepci opět přidělila místo. Když jsem ho našel, zjistil jsem, že je nejen nesmyslně velké (přestože jsem jí říkal, že mám "only small tent "), ale taky je úplně bez stínu, a navíc by všichni okolo mě chodili do umývárek. Vrátil jsem se na recepci, jestli si ho můžu vyměnit za jiné. "No problem". No tak. Na tohle jsem někde na netu narazil už při plánování cesty, že si někdo na nelogické přidělování míst v kempech stěžoval.      Se stínem se toho sice moc vymyslet nedalo, ale aspoň jsem nebydlel na křižovatce u záchodů. Jinak je ale kemp pěkný, krásně přírodní, umývárky čisté a dobře vybavená kuchyňka s velkou ledničkou.

Národní park Undara Volcanic patří už ke skutečnému australskému outbacku. Červená země, rozpálené kamení. Samozřejmě jsem věděl, že tam bude vedro, ale 33° u moře je něco úplně jiného než 33° ve vnitrozemí. A když zafouká, tak místo osvěžení je to jako když někdo pustí ohromný fén. Nedá se před tím schovat. 

Ale jinak nádhera. Jen by to chtělo stan s klimatizací :)

Slunce zapadá, ale ještě v 18:40 je 27°. Na kemp volně navazuje okolní divočina, tak jdu na malý průzkum a konečně vidím prvního živého klokana :) a taky spousty pavouků se svítícíma očima.

Usínám nahý na spacáku, stejně je mi vedro. Během noci se postupně ochlazuje, takže pokaždé, když se probudím, něco navíc si na sebe obléknu. A před svítáním kolem 4 hodiny už je jen 17°, takže dokonce lezu do spacáku.

Ráno v 7 hodin vyrážím na výlet na Bluff Circuit a zpátky po Swamp Track. Cestou jsem potkal několik klokanů, papoušků i dalších opeřenců. 

Vrátil jsem se docela vyčerpaný v 11 hodin. No co - odpočinu si ve stínu ve stanu. To nebyl dobrý nápad - jen těch pár minut uvnitř, než jsem vyfotil teploměr mi úplně stačilo :)

Ve stanu v 11 hodin, chvíli na to teploměr zkolaboval. Mně k tomu moc nechybělo.

Nakonec jsem zbytek dne přežil převážně ve stínu pod střechou kempové kuchyně.                        A taky jsem si nastartoval auto a asi hodinu se uvnitř chladil klimoškou. Ale fungovat se tam venku přes den prostě nedá.

Fungovat se ale dá v noci. A protože je Austrálie jeden z kontinentů, kde je na většině území        v noci ještě opravdová tma, je tam i nádherná obloha plná hvězd.

9.10.                                                                                                                                                        Po včerejšku je jasné, plánovaný 12 km dlouhý okružní track by byla tak trochu sebevražda. Proto si zopakuju jen včerejší cestu v opačném směru. Vyrazil jsem sice zase až v 7 (chce to při východu slunce, do nejpozději v 6.30), ale byl jsem odměněn skupinkou klokanů. Udržovali si odstup, ale neutekli a spokojeně se popásali.

Po návratu jsem se sbalil, a ještě před polednem odjel směrem na Greenvale.  


9.10.  Cesta Undara Volcanic NP - Greenvale (180 km)

Caravan Park v Greenvale byl nejen jeden z nejlevnějších kempů (12 AUD), ale také první, kde jsem si mohl vybrat místo. Kemp byl skoro prázdný, bylo tam malé jezírko a spousta ptáků - hlavně papoušků galah, kteří vypadají jako cukrová vata.

Taky mě přišli až ke stanu navštívit nějací oprsklí ptáčci a doslova si vynucovali něco k jídlu.        Ale nic nedostali, aby jim nebylo blbě (viz. video).

Večer se po celém kempu vyrojily desítky, možná stovky žab - ropuch obrovských.                          Tahle způsobně sedící žabička je jednou z milionů ropuch obrovských - cane toads - které          od roku 1935 postupně zamořily sever a východ Austrálie. Samozřejmě jsou v tom - jako      obvykle - nevinně, vypustili je tam lidi, aby hubily škůdce na cukrové třtině.                                        Teď bohužel hubí hlavně původní savce a plazy, kteří když ji uloví, tak se otráví.


10.10.   Cesta Greenvale - Charters Towers (230 km)

Ráno pokračuju na jih - už si začínám zvykat nejen na jízdu vlevo, ale taky na slunce na severu. Cílem je dneska kemp Bivouac Junction kousek za městem Charters Towers.

Silnice tvoří dlouhé rovné úseky, převážně dobrém stavu

 na některých místech původní jednoproudovou rozšiřují 

častá jsou upozornění na možné záplavy 

a taky upozornění na "road trains" - to jsou náklaďáky s třemi až čtyřmi návěsy vážící 100 - 150 tun a řítící se stovkou. Logicky mají přednost. Takový kolos víří vzduch i s kamínky, a tak je dobré jim nejen uhnout, ale také snížit rychlost, aby to neodskákalo čelní sklo.

Na chvíli zastavuju na bezplatném tábořišti Fletcher Creek. V jedné z variant cesty jsem měl tohle místo plánované k přenocování, ale je dobře, že jsem ho nakonec vypustil. Je tu docela hezky, ale na stanování moc vhodné není, je to spíš pro karavany.


10. - 11.10. Bivouac Junction Caravan Park

Jeden ze tří kempů, kde se mi nakonec moc nelíbilo. Přijel jsem a zaplatil za dvě noci.                    V téměř prázdném kempu jsem si vybral hezké místo. Bohužel odpoledne dorazila nějaká skupinka německých turistů v malém bydlíku - dva chlapi , jedna ženská a dvě děti - a přesto,      že měli k dispozici asi hektar volné plochy, usadili se 10 metrů ode mne. Večer si rozdělali oheň    a do půlnoci kolem něj křepčili (doslova - podle rytmu a zvuků, které přitom vydávali předváděli nějaké indiánské nebo africké tance).                                                                                                      Kuchyňky byly ve všech kempech dobře udržované. Tady to byla výjimka, a trochu jsem se tam štítil. Navíc vedle kuchyňky byl v malé kleci zavřený papoušek kakadu žlutočečelatý. Podle peříček vytrhaných na břiše bylo vidět, že je vystresovaný. Když jsem seděl v kuchyňce, přišel nějaký malý kluk a začal tam papouška dráždit máváním ručníku před klecí. Tak jsem šel za ním      a pokusil jsem se mu vysvětlit, že to papouškovi vadí, a lepší bude, když ho třeba podrbe. Vypadal, že to pochopil. Chudák papoušek, když je kemp plný :(

Kemp leží na soutoku Burdekin River a Fanning River. I v období sucha je tam dost vody.          Viděl jsem několik vodních ptáků a ráno se přišlo napít pár klokanů. Ale proti těm v Undaře byli dost plašší.

Nicméně po břehu řeky se blbě chodilo, byl tam místy hluboký písek a místy ztvrdlé bahno,            a nebylo kde se v dostatečné blízkosti schovat na focení. Navíc jsem nebyl nadšený představou dalšího večera stráveného ve společnosti uřvaných německých turistů.                                      Prostě přesto, že jsem měl zaplacené dvě noci, oželel jsem 20 AUD, a odpoledně odjel.

Nejdřív jsem se vrátil do Charters Towers na nákup, a potom jsem to otočil na pobřeží                  do Townsville.


11.10.  Cesta Charters Towers - Townsville (120 km)


11. - 16.10.  Rowes Bay Caravan Park

Do Rowes Bay Caravan Park v Townsville jsem dorazil v 17 hodin. Požádal jsem o místo s přípojkou elektřiny, abych mohl dobíjet notebook a stáhnout a prohlédnout fotky, které jsem zatím udělal.      Sice mám v plánu tady zůstat 5 nocí, ale pro jistotu jsem zatím zaplatil jen 3 noci, abych nedopadl jako v minulém kempu. Tady u moře jsou kempy dražší, místo s elektřinou 37 AUD za noc.

Všechno je tady na kód. Nejen vjezdová závora, ale i umývárky a wc.  

Ráno jedu poprvé do nedalekého Town Common Conservation Parku. Je to přírodní rezervace několik desítek km čtverečních a jedno z míst s největším množstvím druhů ptáků v celém Queenslandu.

Nejdřív jsem prošel 1,7 km Forest Walk, mělo tam být spousta ledňáčků. Nebyl tam ani jeden.        Ale zato jsem viděl hejno kakaduů havraních, vlhy a několik dalších druhů ptáků.

Odpoledne jedu na nákup. Nejblíž je supermarket IGA. Ale je tam docela draho a malý výběr. Jinak pokud se týká samozásobování potravinami tak ze tří největších sítí obchodů jsem za celou dobu pobytu vyhodnotil jako nejlepší Woolworths, a skoro stejně dobrý je i Coles. IGA je jednoznačně nejhorší.

Tady na pobřeží je pocitově mnohem chladněji. V outbacku v Undaře jsem čekal až se v 18 hodin trochu ochladí, aby se dalo něco dělat. Tady je po 17 hodině kolem 26°, ale jak fouká od oceánu tak je skoro zima. Přes den je kolem 31° a díky mírnému větru je příjemně.

13.10.                                                                                                                                                  Včera večer začala bouřka a lilo skoro celou noc a ještě chvilku ráno. Zajel jsem si nakoupit          a po návratu na recepci připlatil dvě noci. Od stanu to mám daleko k nabíjecímu sloupku, prodlužovačku nemám. Zase začalo lejt a málem mi napršelo do foťáku a notebooku. Zdrhnul jsem s tím na poslední chvíli.

14.10.                                                                                                                                                          Do parku jsem přijel v 6.35 (otevírá se v 6.30). Už tam byl nějaký místní ornitolog. Vysvětlil mi,      že ledňáčci, které jsem hledal na Forest Walk, tam po požáru před 6 lety už nejsou.                          Ptal jsem se ho na hady. Potvrdil mi, že se tam vyskytuje pakobra východní i taipan - dva nejnebezpečnější hadi Austrálie - a taky nějaký malý černý had, kterého neznám. Ale když mám dlouhé kalhoty a budu opatrný, tak se není čeho bát. Sám měl kraťasy :)                                            A taky říkal, že takový slejvák jako včera v noci, tady nebyl od března.

15.10.                                                                                                                                                          Dneska jsem tady poslední celý den. Dopoledne opět fotím v rezervaci. Při odjezdu jsem si jako obvykle přendaval foťák ze sedadla spolujezdce dozadu do fotobatohu. Když jsem zavíral zadní dveře nějak se mi podařilo zapomenout tam ruku a přirazil jsem si palec do dveří. Vypadá to dost děsivě, hodně to krvácí. Ale palec se hýbe, tak to snad bude dobrý. Aspoň, že jedu zítra na Magnetic Island do apartmánu a ne do pralesa pod stan.

Townsville Common Conservation Park potvrdil svoji dobrou pověst. Spousta ptáků, viděl jsem      i pár klokanů, velkého varana, několik malých ještěrek, nakonec i toho malého černého hada          - české jméno nemá, anglicky Lesser Black Snake - bohužel jen mrtvého na cestě, a taky velké černé prase (které sem ovšem nepatří, to jsou zdivočelá domácí a škodí původním druhům). 

Opravdu jsem si to užil. Bylo tady trochu víc much a moskytů, ale dalo se to vydržet. 


16.10.  Trajekt Townsville - Magnetic Island

Trajekt na Magnetic Island není nic levného. Zpáteční lístek pro osobní auto 202 AUD. V ceně je sice zároveň až 5 osob, ale stejně to je za 2 x 30 minut plavby dost. Společnost Fantasea na to tady má monopol, tak mají vystaráno :)

16. - 20.10. Magnetic Island

Na Magnetic Islandu jsem si opět dopřál luxusnější ubytování. Je tam sice jeden kemp, ale nemá moc dobrou pověst (hluk, opilci, hygiena). Co mě zase překvapilo, že mi apartmán nikdo nepředal. (V Cairns taky ne, ale tam byly klíče aspoň zamčené v malém trezorku, ke kterému mi poslali heslo).  Tady mi mailem přišly instrukce a číslo apartmánu, s tím, že bude odemčeno a klíče uvnitř na kuchyňské lince. Bylo to tak. Vzhledem k tomu, že si provozovatel vyžádal 200 AUD jako zálohu na případné škody, je to trochu divné. Navíc si ho ani nikdo na konci nepřevzal. Nicméně záloha mi přišla zpátky.                                                                                                                            Ale ubytování bylo pěkné a místo klidné.

17.10.                                                                                                                                                        Na Magnetic Island se jezdí hlavně proto, že je to jedno z posledních míst v Queenslandu, kde je ještě možné vidět koaly v přírodě. Ráno vyrážím na trasu Forts Walk. A - jsou tam! Ne moc, za asi    3 hodiny jsem viděl čtyři koaly, ale stejně to byl zážitek.

Hlavně to opět chce vyrazit co nejdřív ráno. Kolem 9.30 už se začne objevovat větší množství lidí a je po atmosféře.

Kdo přijede na ostrov bez auta může si přímo na místě půjčit barevný mini kabriolet - třeba modrobílý, blondýny růžový :)

18.10                                                                                                                                                            Vstávám v 5.30. Je úplně zataženo, v noci jsem slyšel, že trochu poprchává.                                    Docela se mi to hodí, potřebuju něco dokoupit a taky vyprat. Alespoň nemusím mít výčitky, že nefotím.

19.10.                                                                                                                                                          Dneska zatím na ostrově nejlepší počasí. Ráno sice opět zataženo, ale už kolem 7.30 se to začalo protrhávat a jasno pak zůstalo celý den. Asi hodinu jsem věnoval koalám na Forest Walk, zase jsem viděl čtyři, z toho dvě byly na stejném stromě jako ve středu.

Cestou zpátky jsem potkal skupinku asi 7 lidí, děti i dospělí, pořvávajících na chudáka koalu, aby jim zapózoval. Připadalo mi, že pořvávali anglicky a italsky. Fakt blbci.

Potom jsem přešel přes silnici na Arcadia Track a došel až na Sphinx Lookout, odkud je krásný pohled na pobřeží a na jednu z nejhezčích zátok Alma Bay. Na Arcadia Track sice žádný koaly nebyly, ale je to hezká trasa a skoro bez lidí.

Na ostrově panuje příjemná prázdninová atmosféra. Není tam ani moc vedro, klimošku                    v apartmánu jsem zapnul jen poslední večer.

Po podlaze v apartmánu běhají ještěrky. Prohlížím a zavírám tašku i batohy, aby mi tam některá nevlezla a já ji neodvezl.

20.10.                                                                                                                                                        Ty čtyři dny hrozně utekly. Ráno jsem nanosil věci do auta a uklidil apartmán. I když jsem vstával před 6 hodinou, vyšlo to akorát. V 9.55 jsem se nalodil a zamířil k pevnině.


20.10.  Cesta Magnetic Island - Proserpine (270 km)

Po opuštění trajektu jsem se vymotal z Townsville a pokračuju na jih.                                                  Jednu delší zastávku dělám v Bowenu. Hlavní atrakcí je tady velké umělé mango.


20.10.                                                                                                                                                          Před 16 hodinou přijíždím do Proserpine Kemp je sympatický, beru si místo bez elektřiny (26 AUD). Do 17.30 jsem tady sám, potom přijel ještě nějaký pár a rodina s dětmi. Je tady spousta ptáků.      Je sobota a v odněkud se po 19 hodině začíná ozývat muzika, trochu techno. Skončilo to v 5.30. Vůbec jsem se nevyspal. Mělo to ale jednu výhodu. Jak jsem byl pořád napůl vzhůru, tak mi          v půl třetí ráno neuniklo šustění kolem stanu. Tipoval jsem to na myši, tak jsem se je pokusil zahnat plácnutím do stěny stanu. Pak najednou něco skrz stěnu ložničky chytlo igeliťák s chlebem a snažilo se ho vytáhnout ven. Chleba jsem ubránil a vylezl s čelovkou ze stanu. Nebyly to myši, ale dva possumové (česky kusu liščí). Usadili se na stromě vedla stanu a tvářili se jakoby nic. Vůbec se nebáli. Tak jsem si je vyfotil a chleba schoval do auta. Ráno jsem objevil ve stěně ložničky malou trhlinku, zakápnul jsem ji lepidlem.


21.10.  Cesta Porcupine - Eungella National Park (150 km)


21. - 23.10.  Eungella National Park

Kolem poledne jsem dorazil do kempu Fern Flat v NP Eungella. Je to kemp provozovaný správou národních parků Queensland a je potřeba ho rezervovat i zaplatit předem.

Kempy provozované správou NP jsou sice jednoduše vybavené - kompostovací wc a tekoucí nepitná voda - ale zase velmi levné (6.50 AUD). Většinou jsou umístěné na odlehlejším místě        v přírodě a někdy ani nejsou dostupné autem.

Takže jsem přijel do Fern Flat, má 8 kempovacích míst. Všechna kromě mého č. 8 byla obsazená.  Hned mi bylo jasné, že jsem si nevybral nejlíp (jenže při rezervování na webu není mapka).      Místo pro stan je sice pěkné, ale auto jsem musel nechat asi 30 metrů od stanu a ještě trochu    do kopce.

Odpoledne se jdu ještě podívat na "viewing platform" pozorovatelnu ptakopysků. Ptakopyskové se za 2 hodiny ukázali asi na 2 minuty. Lidi průběžně přicházeli a odcházeli, nejdýl tam se mnou vydržel nějaký mladý Němec a Australan původem z Indie.

Později se ukázalo, že polovina míst v kempu byla zabraná takovou lehce "alternativní" rodinou      s třemi malými dětmi. Děti dělali docela kravál, takže večer místo zvuků pralesa poslouchám dětský křik. Ale nakonec se utišili a v noci byl klid. Vzbudil jsem se o půlnoci a vybavený čelovkou a videosvětlem jsem vyrazil na procházku pralesem. Viděl jsem několik malých klokánků a taky žáby.

Kemp je asi 50 metrů od řeky. Ráno jdu na průzkum a hned jsem objevil 2 ptakopysky, kormorána, a taky jsem zahlédl ledňáčka. Zjistil jsem, že podél řeky se dá dojít až k pozorovatelně. Včera jsem šel zbytečně po příjezdové cestě.

Dneska všichni odjeli, hlavně i ta hlučná rodina. Jsem teď v kempu jen já a nějaká holka, která si postavila stan mimo vyznačené tábořiště téměř až k řece.

Ve 3 odpoledne je skoro jasno, 29°C, 49% vlhkost, lehce pofukuje - vysloveně příjemné počasí.

22.10., 20.55                                                                                                                                              Tak počasí jsem asi přechválil. K večeru se zatáhlo, potom začalo pršet a taky docela slušná  bouřka. Můj stan stojí pár metrů od jednoho z nejvyšších stromů v okolí. Takže mám strach, že uhodí do stromu a po té mokré zemi do mě. Taky jsou nade mnou dost velké a těžké větve. Nakonec jsem vyměknul, a šel se schovat do auta. V tu chvíli se mi vlastně hodilo, že je o kus    dál :) Asi během hodiny to nejhorší přešlo a vracím se do stanu.

Ráno už je zase pěkně a vyrážím znovu podél řeky na ptakopysky. Je tady moc hezky, navíc        za celé dopoledne potkávám jen jednu dvojici Francouzů a jednu dvojici z Brazílie. Většina návštěvníků asi - naštěstí - netuší, že podél řeky je několik lepších míst na fotografování ptakopysků než oficiální pozorovací plošina. 

Při návratu jsem se rozhodl zjistit, kdo je ta holka se mnou v kempu. Seděla u stolku před stanem tak jsem to vzal okolo a povídali jsme asi půl hodiny. Je tady na výletě z Melbourne a zítra se vrací. Říkala, že když si v pátek chtěla rezervovat místo v kempu, všechna místa kromě mého byla označená jako volná. To znamená, že kromě mne tam byli všichni načerno. Zajímavé.

Já zítra taky odjedu. Mám sice zaplacenou ještě jednu noc, ale udělal jsem už spoustu fotek ptakopysků, několik ptáčků, nočních klokanů a žab, takže mám pocit, že za ty dva dny jsem si to užil dost.

Fern Flat je moc příjemné místo, navíc jsem tam za celou dobu neviděl ani jednoho moskyta.        Možná je to nadmořskou výškou přes 700 m.


23.10. Cesta Eungella - Gunna Go (155 km)


23.10. Gunna Go Caravan Park

Na Gunna Go Caravan Park jsem četl samá dobrá hodnocení. Jenže je rozdíl, zavřít se na noc    do karavanu, nebo být ve stanu. Celou noc byl slyšet hluk ze silnice a protivné bylo i silné osvětlení kempu. Ten navíc slouží jako ubytovna pro dělníky, takže od obytných buněk sem doléhá jejich hovor. Kromě toho asi milión mravenců na metr čtvereční a nejvíc moskytů za všech míst, které jsem tady zatím navštívil.

V kempu jsem potkal asi sedmdesátníka na procházce se psem. Samozřejmě byl zvědavý, odkud jsem. Když jsem mu to řekl, měl radost, a říkal, že on je sice Němec, ale jeho manželka je - podle jeho výrazu v podstatě stejně jako já - Rakušanka, za svobodna Sedláčková. Prostě jako Nick Carter ve filmu Adéla ještě nevečeřela: "Kde je Praha? - Ve Vídni" :)                                                    Když jsem si mu postěžoval, že Australanům skoro nic nerozumím, mávnul rukou s tím, že on má    s australskou angličtinou taky problémy, a to tady žije od svých 10 let :)


24.10.  Cesta Gunna Go - Mountain View Lake Holiday Park (210 km)

Vracím se stejnou cestou na sever. Po cestě opět zastavuju v Bowenu, je zrovna příliv, tak dělám fotku pro srovnání (viz. 20.10.)


24. - 25.10. Mountain View Holiday Park

Po příjezdu jsem trochu zmatený. V recepci, kterou tvoří starý karavan s nějakou přístavbou, nikdo není. Asi po 20 minutách přišla nějaká paní, a říká, ať jedu do kempu, najdu si místo, a majitel že jel do města nakupovat a přijede asi za hodinu, tak pak se domluvíme.

Opravdu to tak proběhlo. Majiteli je 91 let, do Austrálie přijel z Německa v roce 1952. Je to postava jak ze Slavností sněženek, stejně jako prostředí okolo. Když zjistil odkud jsem, tak se zaradoval, že to je skvělé, že teda určitě mluvím německy :) Trochu jsem ho zklamal že ne. Ale povídali jsme přes půl hodiny. Před 25 lety tady vytvořil umělé laguny, aby měl vodu pro potřeby kempu. Úvěr na vybavení kempu doplatil před 8 měsíci. Zdraví mu slouží, jen si už sám netroufá prořezávat stromy. Za pozemek mu nabízejí miliony dolarů, ale on ho nechce prodat. 

Zpětně mě trochu mrzí, že jsem tady zůstal jen jednu noc. Nejen, že cena byla mimořádně příznivá - 15 AUD i s elektrickou přípojkou, ale hlavně kvůli atmosféře. Večer přihopkalo do kempu postupně několik desítek, možná stovek klokanů. Celou noc se tam popásali, ti poslední vydrželi až do 8 hodin. Kolem lagun bylo i dost ptáků, a v noci samozřejmě místní possum.

Kemp prakticky prázdný, myslím, že tam je několik karavanů obydlených trvale. Ale celkově tak  do 10 lidí.


25.10.  Cesta Mountain View Lake - Jourama Falls (140 km)


25. - 26.10.  Jourama Falls

25.10.  Odjíždím z kempu, Zastavuji se v Townsville koupit novou karimatku. Ta co jsem koupil          v Cairns první den poslední dobou uchází a musím ji v noci dofukovat. Ale uznávám, že od samonafukovací karimatky za 19 dolarů nemůžu chtít zázraky :)

Tak už mám druhou karimatku, doplnil jsem i zásoby, a pokračuju do NP Paluma Range                  k vodopádům Jourama Falls. Mám tam zase přes správu NP rezervaci na jednu noc. Před vjezdem je brod. Vody je tam sotva 5 cm. Snad nezaprší a neuvězní mě to tam. Jiná cestu odtud nevede.    (Mimochodem pojištění auta nekryje ani škody způsobené namočením).

Jourama Falls Campground nemá označená jednotlivá místa. Když jsem přijel, nikdo tam nebyl. Chvilku potom, co jsem postavil stan přijeli rangeři zkontrolovat kemp. Ani nevylezli z auta, jen mi zamávali, tak já jim taky, a zase odjeli. Ještě není moc pozdě, tak se jdu podívat na vodopád.      Cestou potkávám jen dvě holky, jinak nikdo. Vodopád je skoro bez vody, což se dalo čekat.            Po cestě zpátky u potoka zahlédnu malého černého hada.

Večer jsem na celém tábořišti sám, před desátou zalézám do stanu. Asi v půl jedenácté přijelo nějaké auto. Je to trochu divné. Už jsem si všiml, že i ti nejposlednější turisti do kempů přijíždějí  za světla, nikdo nechce riskovat srážku s klokanem. Tak zase vylézám ze stanu, abych zjistil, kdo to je. Mezi stromy vidím, že je to nějaký malý karavan a zastavuje na druhé straně tábořiště.

Činnost kolem karavanu nasvědčuje, že to jsou opravdu turisti, a ne lupiči. Tak jdu spát. Po chvíli přiletěli kaloni a celou noc pískají, mňoukají a plácají křídlama. A protože mám auto pod jejich oblíbeným stromem, podle toho ráno vypadá :)

Taky jsem ráno zjistil, že v noci tím malým karavanem přijeli nějaký dva kluci. Pravděpodobně tam byli načerno a navíc na wc rozházeli toaleťák. Tak jsem to uklidil, aby to nevypadalo, že Češi dělají v australských kempech binec. Mimochodem - kemp je oficiálně pro 75 osob. Jsou tam 2 wc pro ženský, a 1 wc pro chlapi. Zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdyby byl kemp plně obsazený.      Tak dost o záchodech :)

Ještě si dělám malou procházku podél potoka. Zespodu je možná na celou soutěsku                      s vodopádem hezčí pohled než včera z horní plošiny.

Odjíždím v 9:40.


26.10.  Cesta Jourama Falls - Coconut  Beachcomber, Mission Beach (150 km)


26. - 28.10.  Coconut Beachcomber, Mission Beach

Odpoledne přijíždím do Coconut Beachcomber Caravan Parku. Ještě, že jsem si to tady zkrátil    na dvě noci - 49.50 AUD za noc! Slečna v recepci žertuje, jestli jsem se nespletl, a nemyslím dva týdny :) Ještě se zeptala, jako má barvu moje auto. "Bílou. - Hm, tak to bude ok" Smysl otázky jsem pochopil později. Zaparkoval jsem a postavil stan. Asi 20 minut nato prošel okolo mého stanu kasuár. Zaradoval jsem se - kvůli těm jsem tady, tak jsem na správném místě. V tu chvíli netuším, že je to první a poslední kasuár, kterého uvidím.

Odpoledne zbývající čas využívám k výletu na Musgravea Track. Po pravdě nic moc. Široká rovná cesta mimořádně hustým a ne moc fotogenickým pralesem.

sobota 27.10.                                                                                                                                              Ráno vyrážím na Bicton Hill. Je to necelých 200 metrů vysoký kopec v nedalekém Clump Mountain National Parku. Měl by být úrodný na varany a ptáky včetně kasuárů. Bohužel se očekávání nenaplnila. Kromě několika malých ještěrek a jednoho scinka vůbec nic.                    Byla to spíš sportovní záležitost. Ze shora je ale hezký výhled na pobřeží.

Mám nastudované ještě dvě trasy - Licuala Track a Lacey Track.                                                          Na Licuala Track žádná zvířátka, navíc rovná nezajímavá cesta s povrchem z navezeného štěrku, po kterém se blbě jde, vedoucí opět mimořádně hustým pralesem (jako včera na Musgravea).        Lacey Track docela hezká trasa, několik můstků přes potok, ale taky skoro bez života.                    Od začátku celé cesty je to první den, kdy jsem nevyfotil žádné zvířátko. Navíc v kempu dost lidí, kravál, večer pouští nějaké grotesky. Poprvé se tady v Austrálii opravdu těším, že odněkud vypadnu.                                                                                                                                                    Dodatečně jsem zjistil, proč se mě v recepci ptala na barvu auta. Kasuáři mají ve zvyku útočit      na svůj odraz v tmavých autech. Našel jsem na to téma stížnost jedné návštěvnice, které kasuár    právě v tomhle kempu auto poškodil. Kemp se na náhradu škody vykašlal s tím, že to je prostě příroda. Což je v podstatě pravda. No a ten kasuár má asi svoji oblíbenou stále stejnou trasu přes kemp. Jsem docela rád, že jsem nemusel zjišťovat, jestli moje zvolené nejdražší pojištění kryje škrábance od kasuára :) 


28.10.  Cesta Coconut Beachcomber - Granite Gorge (190 km)

Po cestě jsem se zastavil na Mamu Rainforest Canopy Walkway ve Wooroonooran National Parku. To je vyhlídková plošina korunami stromů. Na parkovišti bylo asi 5 aut, nikde žádný stín. Myslel jsem, že je to 350 metrů dlouhá procházka, tak jsem si ani nevzal vodu, opalovák ani repelent.      U vchodu se usmíval aboriginec, vítal mě a ptal se odkud jsem. Překvapilo mě, že nechtěl žádné vstupné. Finta je v tom, že to byl jen uvítací výbor. O 100 metrů dál byla pokladna - 25 AUD.          A není to 350 metrů, ale 2 kilometry :) Těch 350 metrů je samotná vyhlídková plošina.                  Ne že by to nebyla zajímavá procházka, ale asi protože jsem tam byl před polednem, viděl jsem jen pár ptáčků. V autě stojícím na sluníčku bylo asi 80°, venkovní teploměr ukazoval 44°. Dočetl jsem se, že stavba stála 10 milionů AUD. Škoda, že jim nezbylo na vysazení pár stromů na parkovišti.


28. - 30.10.  Granite Gorge

V Mareebě jsem doplnil zásoby, dorazil do Granite Gorge Nature Park a zaplatil za dvě noci            bez elektřiny 32 AUD. 

Granite Gorge je soukromý přírodní park s kempem. Hlavním lákadlem jsou malí skalní klokani, kteří jsou zvyklí na lidi a nechají se krmit z ruky (granulemi zakoupenými v recepci). Klokani jsou krotcí a ke každému přihopkají v očekávání nějaké dobroty. Je to atrakce hlavně pro děti. Proti úplně divokým, nepřikrmovaným, mi připadali lehce obézní :)

Jako na každém místě, kde je ve vyprahlé krajině trvalý zdroj vody, i tady bylo spousta ptáků - žluvy, medosavky, kukačky, a taky ohromné hejno kakaduů havraních, z ostatních zvířat pochopitelně possumové, agamy, samozřejmě klokani a ve vodě želvy. Doufal jsem i v ježuru australskou, ale ta se nepovedla. Tak třeba příště :)

29.10.                                                                                                                                                          Včera a dneska je zatím asi největší vedro. Včera před příjezdem do Mareeby ukazovat teploměr chvílema 39°, dneska odpoledne příruční teploměr na stole ve stínu 37,7°. Ale asi už jsem si zvyknul, a proti prvním dnům v Undaře to snáším celkem dobře.

U večeře jsem mluvil s místním recepčním. Říkal, že jeho syn pracoval jako ajťák v Praze :)

30.10.                                                                                                                                                          Ráno je trochu zataženo, nakonec se to zlepšilo. Přiletělo zase hejno kakaduů havraních, ozobávají bobule na okolních stromech.


30.10. Cesta Granite Gorge  - Daintree Rainforest Village (140 km)


Po 10 hodině odjíždím z Granite Gorge. Nejsem úplně rozhodnutý, kam pojedu.                          Nejdřív jsem zkusil kemp Bustard Downs. Je to přírodní kemp u řeky, ale podle WikiCamps by měli mít zavřeno do velikonoc 2019. Ale kdoví kdo to psal, lepší je to prověřit.                                            Přijel jsem tam a - měli zavřeno do velikonoc 2019 :)

Popojel jsem asi 10 km do Mt. Corbine Caravan Parku. Ani nevím proč, ale nedělalo to tam na mě nejlepší dojem. Tak jsem se rozhodl opustit vnitrozemí a jet na pobřeží.

Po cestě jsem udělal nákup ve Woolworths v Mossmanu. Ve městě jsem viděl zatím nejvíc aboriginců, toulavého pitbula, a taky další hulákající skupinku na parkovišti za městem. Koupali se v Mossman River hned za cedulí upozorňující na přítomnost krokodýlů. Celkově Mossman nic moc. Nakoupil jsem, vzal benzín a vyzvedl hotovost z ATM.

Přes Daintree River není žádný most, kdo chce přes řeku musí trajektem. Zpáteční lístek 28 AUD (nebo za 48 AUD na 5 cest). Během plavby, která trvá asi 3 minuty se zůstává v autech.

Silnice od trajektu do Daintree Rainforest Village se dost klikatí (klikatila se i před Mossmanem).


30.10. - 1.11.  Daintree Rainforest Village

V kempu Daintree Rainforest Village jsem si zaplatil 2 noci (po 17 AUD). V recepci je mimořádně sympatická dvojice. Paní jsem říkal, že fotím "birds", ale vypadala trochu udiveně, asi mi rozuměla "bears" nebo "beards" :) Nakonec jsme si to vyjasnili. Říkali, že pána včera pronásledoval kasuár. Pán tím byl evidentně nadšený, a říkal, že má rád zvířata a zvířata zase jeho :) 


31.10.                                                                                                                                                          Ráno fotím špačky hnízdící na stromě u kuchyně. Je tam několik desítek hnízd upletených            ve větvích podobně, jako to dělají snovači.

Potom jedu na Jindalba Walks. Vím, že tam jsou dvě varianty, jedna 700 metrů a druhá 2,7 km.        Chci projít nejdřív tu kratší, potom si vzít vodu, něco k jídlu a vyrazit na delší. Ale jak asi po těch čtyřech týdnech trochu ztrácím ostražitost, omylem jsem odbočil na tu delší. Tak po půl hodině    mi dochází, že něco nehraje, kdybych byl na správné, už jsem dávno v cíli. Vracet už se mi nechce a risknu to bez vody a jen ledabyle narepelentovaný. Stezka byla úzká, ze začátku rovná, později spousta kořenů. Prales hezký, ale zvířátka žádná. Na stezce jsem postupně našel asi 10 kasuářích hovňajzů, takže tam někde kasuáři jsou. Ke konci jsem viděl dva nějaké lesní klokany.

Po cestě zpátky jedu 6 km na Cow Beach. Krásná pláž, bez lidí, pokud nepočítám skupinku kempující kousek za cedulí se zákazem kempování.

Vracím se na oběd do kempu. Odpoledne ještě dělám výlet na Thorton Beach. Zase krásná pláž, jen 3 lidi, spousta malých rychlých krabíků.

1.11.                                                                                                                                                          Po snídani se přemisťuji do horní části kempu a tři čtvrtě hodiny vyhlížím kasuáry, ale nikde nic. Tak jsem šel ještě chvíli fotit špačky u kuchyně, potom sbalil věci a po 10 hodině odjel. 


1.11. Cesta Daintree Village - Noah Beach (12 km)


1. - 3.11.  Noah Beach Campground

Původně jsem se chtěl jet podívat na Cape Tribulation, ale po cestě jsem si to rozmyslel, a rozhodl se nejdřív ubytovat na Noah Beach. To je poslední z kempů, kde mám místo rezervované přes správu národních parků.

Zrovna když jsem přijel, vidím, že se na mém místě č. 1 usazuje nějaká dvojice. S úsměvem jim říkám, že tohle místo mám na příští dvě noci rezervované já. Taky s úsměvem se omlouvají, ještě říkají něco, čemu nerozumím, a odjeli nejen z mého místa, ale úplně pryč z kempu. Všechna ostatní místa jsou v tu chvíli prázdná.

Část určená ke kempování je od moře oddělená asi metr vysokým pletivem. Nejdřív odhaduji, že je tam proto, aby nějaký mlsný krokodýl v noci nevytáhnul turistu ze stanu. Ale protože pod pletivem jsou místy až 30 cm vysoké mezery, asi to bude spíš proti turistům, aby nechodili přes pobřežní porost  a nevytvářeli nové cestičky.

Po obědě se jdu podívat na pláž. Opět nádherná a úplně prázdná. Pochopitelně jako nikde tady na severu se nesmí do vody. Cedule varující před krokodýli a před medúzami jsou u většiny vstupů na pláže.  

Pak jsem vyrazil na Dubuji Boardwalk, potom Myall Beach a nakonec Cape Tribulation Beach.

Všechny pláže krásné, ale protože se nedá jít do vody, tak se tam většinou nikdo - ani já - dlouho nezdrží. Ani se tam nikdo neopaluje - s výjimkou dvou holek na Cape Tribulation Beach.

Z Cape Tribulation jsem se ještě pokusil popojet na sever. Dojel jsem asi 3 km za ceduli proti Rykers Road. Ale cesta byla samý štěrk a prach, žádný přístup k moři, zeleň kolem silnice zaprášená. Tak jsem se otočil a vrátil do kempu. Stejně vím, že nakonec na ni navazuje známá cesta Bloomfield Track pro 4x4, a dál by to nešlo.

Všechna místa už jsou obsazená, kemp je oblíbený. Oceán vzdálený necelých 100 metrů dělá docela kravál. Do toho vržou nějaké místní cikády.                                                                              Je to jako v Kristiánovi - moře hučí, palmy šumí a cikády zpívají svou píseň :) 

Kupodivu tady vůbec nejsou moskyti. Jen mě odpoledne na Dubuji při focení džodla velká moucha, tzv. horsefly, takový australský ovád. Může to způsobovat alergické reakce nebo vyvolávat infekci, ale mně se to naštěstí vyhnulo, jen je to docela nepříjemné.

2.11.                                                                                                                                                              Ráno fotím na pláži východ slunce, trochu zlobí mráčky na obzoru, ale i tak je to hezké.


2.11.  Cesta Noah Beach - Kingfisher Park (85 km)

Ještě před 8 hodinou vyrážím. Chvílemi sprchne, ale je to z jednotlivých malých mraků na jinak modré obloze.

Spěchám, abych přejel trajektem a stihnul plavbu po Daintree River s Bruce Beltcher´s v 9.30.    Jak jsem správně tušil, v 9.30 tam skoro nikdo není a na člunu pro 24 lidí nás je jen 5. 

Řeka pěkná, všude zeleň, mangrovy. Dal jsem si do foťáku novou baterii a ještě si vzal náhradní. Bohužel zbytečně. Žádná přehlídka zvířátek nás nečekala. Za hodinu plavby jsme viděli jednoho ledňáčka, párek strdimilů, jednoho lelkouna z poloviny schovaného za větví, jednoho malého hada taky schovaného ve větvičkách, jednoho mořského krokodýla necelé 2 metry dlouhého ponořeného ve vodě (koukala mu jen půlka hlavy) a několik oranžových krabíků houslistů.

Lodní průvodce celou dobu povídal o mangrovech a ekosystému, ne že by to nebylo zajímavé (rozuměl jsem tak 30 procent), ale i podle fotovýbavy ostatních bylo vidět, že jsme přijeli hlavně    za zvířátky. Určité zklamání bylo vidět na nás všech.

Možná jsem trochu rozmazlený, ale v Kostarice má člověk za hodinu plavby po Rio Negro plnou kartu ledňáčků, kajmanů, volavek, leguánů a kdoví čeho ještě.

Třeba to je jen shoda okolností, ale připadá mi, že to co bylo dražší, nebylo až tak skvělé - Mission Beach, Mamu Canopy, Daintree River. Naopak zadarmo nebo za pár dolarů - Common Nature Park u Townsville, Eungella NP nebo kemp Mountain View Lake - byly úžasné.

V Mossmanu jsem si ve Woolworths doplnil zásoby, vzal benzín a pokračuju do Kingfisher Parku.

Kingfisher Park Birdwatchers Lodge je přizpůsobená divokým zvířátkům. Nesmějí tam turisté          s domácími zvířaty. A taky na svém webu nedoporučují návštěvu s dětmi do 10 let, a starším jen když to jsou malí přírodovědci. Má to svůj důvod - aby se tam nenudili a ostatní nerušili. Tím pádem je tady úplně jiná skladba lidí - samí birdwatcheři.

Přijel jsem a zaplatil 3 noci (po 21 AUD). Je to hezký pozemek, skoro 5 hektarů, z jedné strany ohraničený širokým potokem - dokonce údajně s ptakopysky. Část tvoří vysázený sad a část vypadá skoro jako původní prales.

3.11.                                                                                                                                                      Včera to byl zatím zatím nejchladnější večer. Když jsem si šel v 8 lehnout, bylo "jen" 23°, normálně bývá kolem 26°. V noci pršelo, ale teď už ne. Ráno fotím u potoka ledňáčka a vodní agamy. 

V poledne mi jeden birdwatcher řekl, že u školy v nedalekém Julattenu je hnízdo bowerbirda - lemčíka velkého. Je to ptáček, který je sice nenápadný zbarvením, ale zajímavý je svým zvykem stavět hnízdo jako altánek, aby zaujal samičku :) Vím, že tady žijí, ale nenapadlo mě, že budu mít takové štěstí.

Takže jedu do Julattenu, je to jen 2 km. Branka školy je otevřená, prozkoumal jsme křoví školního areálu, ale nikde nic. Jedu rychle zpátky. Viděl jsem, že birdwatcher s manželkou dopoledne složili stan, takže určitě dneska odjíždějí. Ještě tam jsou. Je to jasné, předtím jsem špatně  rozuměl, není ve škole, ale v parku před školou. Za chvilku ho mám. A jak tak ležím v parku v roští a fotím lemčíkův altánek, ozval se takový prskavý zvuk, a skrz hnízdo na mě kouká bowerbird.      A prská, protože se mu tam nelíbím :) Myslel jsem, že je to altánek už opuštěný. Samozřejmě vyklízím pole, a zkouším fotit z druhé strany přes silnici. Ale je chvilku po poledni, slunce skoro kolmo, za moc to nestojí. Po chvilce to balím s tím, že se vrátím později odpoledne. Přijíždím        do kempu a birdwatcher s manželkou zrovna opouštějí kemp. Mávám na ně, abych se pochlubil úlovkem a taky abych mu ještě jednou poděkoval. Mimochodem nevím, jak se o hnízdě dozvěděl on sám, ale žádnému z dalších asi 6 birdwatcherů v kempu o něm neřekl. Asi jsem mu byl sympatický :)

Nakonec jsem nejlepší fotky udělal druhý den. Bowerbird si na mě už docela zvyknul, nechal mě bez protestů přijít tak na 4 metry od hnízda a v klidu si tam pracoval. Kromě zajímavé stavby ještě snáší do prostoru kolem hnízda kamínky a různé barevné bobule - no a v civilizaci odpadky            - plastové uzávěry, brčka - prostě co najde. Pozorování bowerbirda byl opravdu zážitek.

Při večeři mi po talíři leze tak mrňavý hmyz, že ani nerozeznám, co to je. Jen vidím že se to pohybuje. Kdoví kolik už jsem jich snědl :) Po podlaze v kuchyni taky občas přeběhne krysa. 

V kuchyni je kromě mne ještě dvojice z Německa a jeden Angličan. Angličan se mě přišel zeptat, jestli jsem taky slyšel strašidelně kvílející sovu. Kvílení jsem slyšel, jen jsem netušil, že je to sova. Vysvětluje mi, co je to za druh a že je hrozně vzácná, tak ji jde hledat. Už mám dojedeno, tak mu navrhuju, že půjdu hledat sovu s ním. Přidává se k nám ještě nějaká dáma, nejsem si jistý, jestli je to jeho manželka nebo manželka majitele kempu. Tak běháme s baterkama po parku, sova se občas ozve, ale nikdy nás nenechá přijít na dohled, a zase popoletí. Nakonec se mi ti dva někde ztratili.

Napadlo mě, že se ještě půjdu podívat k potoku. U vody jsem nic zajímavého neobjevil.            Zato po cestě zpátky kolem kamenné zídky vidím, že se po ní plazí minimálně 2 metry dlouhý had. Začal jsem fotit, ale on se mi sice pomalu, ale vytrvale ztrácí z dohledu. Nakonec mi ale udělal radost. Plazil se sice na druhou stranu zídky, ale mezi kameny se protáhnul nazpátek, a stočil se ve velké skulině, kde je na něj dobře vidět. Je to krajta (myslel jsem že kobercová, později zjišťuju, že je to poddruh krajty aksamitové - pozná se podle fialových odlesků na kůži). Před skulinou jsou stébla suché trávy a nějaké pavučiny, tak je druhou rukou odstraňuju. Je to tak 70 cm od její hlavy, a doufám, že ji to nějak nenaštve, a nerafne po mně. Při její velikosti by to asi moc příjemné nebylo. Nerafla, byla trpělivá, spolupracovala, jen na mě vyplazovala jazyk :)

4.11.                                                                                                                                                              Dneska jedu na výlet do Mossman Gorge. Je sice neděle, to je nejméně vhodný den, ale prostě mi to tak vyšlo. Je to asi 26 km, jsem na parkovišti první už v 7.30. Do rokle není povolený vjezd autem, na poslední asi 2 km je nutné použít místní shuttle. Za pultem návštěvnického centra je tlustá neochotná holka, potvrdila mi, že první shuttle jede v 8 a lístek dostanu u ní. Ale evidentně ji otravuju moc brzo, ještě si všechno nepřipravila a lístky ještě neprodává. Tak jsem šel na chvíli ven a vrátil se 10 minut před 8. Nikdo jiný uvnitř v tu chvíli nebyl, nechtěl jsem se znovu vnucovat,          a čekal, že na mě třeba mávne nebo houkne, že lístky už prodává. Nic takového. Najednou vidím, že přijel mikrobus plný organizovaných turistů, procházejí centrem a lezou rovnou do shuttlu, stojícího na druhé straně. Tak si jdu znovu říct o lístek, tentokrát si ode mě milostivě bere 9,80 AUD a v podstatě na poslední chvíli nastupuju do shuttlu, odjíždí v 7.57. 

Nicméně tohle byl jeden z pouhých dvou případů za celou dobu, kdy jsem se setkal s nějakou neochotou nebo otráveným výrazem. Jinak jsou tady všichni - v porovnání s Českem - mimořádně ochotní a příjemní - v obchodech, kempech nebo třeba u benzínek. V jednom supermarketu jsem nemohl najít svůj oblíbený banánový chleba. Zeptal jsem se prodavačky. Potvrdila, že je divné, že není v regálu s ostatními druhy trvanlivého chleba, že by tam měl být, ale poradila mi ať se vrátím    ke vchodu, že by mohl být i u čerstvého pečiva. Byl tam. Dám si ho do vozíku, ušel jsem pár kroků a vidím, že ta prodavačka to nepovažovala za vyřešené. Dál sama iniciativně hledala na původním místě, chleba našla, a potom hledala mě po supermarketu, a teď ke mně chvátá s rozzářeným úsměvem i s banánovým chlebem v ruce :)

Tak zpátky do Mossman Gorge.

Vyrážím na 2,4 km dlouhý okruh. Výprava turistů se zasekla někde na kraji, takže si krásný prales užívám sám.

Je to moc hezká procházka, ale bohužel opět skoro bez zvířat. Podařilo se mi vyfotit samičku rajky queenslandské, to je skvělý úlovek, ale na celé dopoledne strávené v pralese to není zase tak moc. Poseděl jsem taky asi půl hodiny na pěkném místě u řeky, kde by se mělo vyskytovat 6 druhů ledňáčků, a nic.

Ale stejně to stálo za to. Jen to chce jít ve všední den. Odjíždím v poledne, parkoviště je teď úplně plné.

Po cestě naposledy nakupuju ve Woolworths v Mossmanu.

Odpoledne se pokouším fotit dravce, kteří se slétli na mršiny tří krav na pastvině u silnice kousek  od kempu. Ale jak jsem zastavil auto a stáhl okýnko, všichni odlétli. Čekám v autě asi 50 metrů daleko, ale vítr až sem přináší ten příšerný puch. Tak to po 20 minutách vzdávám a jedu zpátky  do kempu.

Večer je se mnou v kuchyni jeden australský birdwatcher z Brisbane. Trochu mi nesedne, ale povídá spoustu věcí o focení australských zvířat. Bohužel mu chvílema moc nerozumím, za což může nejen moje špatná znalost angličtiny, ale i jeho drmolení po 4 pivech, které během poslední hodiny vypil. Nejzajímavější věc - ukazuje se, že byl u těch mrtvých krav asi půl hodiny přede mnou a úplně náhodně tam pořídil perfektní fotku psa dinga!

Objevuju novou menší krajtu hned vedle kuchyně. Po večeři jdu ještě jednou ke kamenné zídce, je tam i ta včerejší větší krajta, navíc hezký scink a u potoka na stromě nějaká ohromná myš.

Kingfisher Park je skvělý na focení ptáků i dalších zvířat. O tom, že majitelé kempu mají k místním volně žijícím zvířatům hezký vztah svědčí i třeba upozornění v umývárkách:

V umývárkách jsem žádnou žabičku neviděl, ale jedna mi seděla na keři hned za stanem


5.11. Cesta Kingfisher Park - Cairns (90 km)


5. - 8.11. Cairns, NRMA Holiday Park

5.11.                                                                                                                                                          Po poledni odjíždím z Kingfisher Parku. Nejdřív jsem chtěl jet do kempu Lake Placid. Měl dobré hodnocení na WikiCamps a je u řeky. Ale když jsem tam přijel, tak mi až tak skvělé nepřišlo,          a rozhodnul jsem se pokračovat rovnou do Cairns a v NRMA Holiday Parku si v chatičce připlatit jednu noc navíc. Dvě noci jsem měl rezervované předem.

Ještě jsem se potřeboval zbavit kempingového vybavení, vyhodit ho mi přišlo škoda. Obě karimatky sice trochu ucházely, ale židlička a stolek byl v perfektním stavu. Pomohla mi náhoda.    Když jsem přijel k chatičce, viděl jsem vedle na místě pro stanování dva kluky - shodou okolností se starším Foresterem, jakého máme doma :) Tak jsem za nimi zašel a nabídnul jim židličku, stůl      a nakonec i obě částečně nefunkční karimatky. Divili se, že za to nic nechci a rádi si to vzali.          Byli z Německa, Forestera i s nějakým kempovacím vybavením tady koupili, za 6 týdnů už najeli přes 9 tisíc kilometrů, a až skončí, tak to zase všechno prodají.

6.11.                                                                                                                                                              Skoro každou noc jsem slyšel i viděl v kempech kaloně. Pochutnávají si na ovoci a nektaru z květů stromů. Ale nikdy se mi je nepodařilo vyfotit. Když jsem na ně posvítil, tak hned ulítli, a ve dne jsem je nikde nenašel. Kaloni se ve dne shromažďují v koloniích a čekají na večer, kdy se zase rozletí za potravou. Na netu se dají informace o takových místech dohledat. Zajímavé je, že je to často    ve městech. V Cairns by taková místa měla být dvě - v okolí parku Central Swamp a u městské knihovny. Central Swamp je po cestě do botanické zahrady, kam se chystám, tak jsem začal tam. Vyrážím před 7 hodinou. Central Swamp jsem sice našel, prošel jsem kousek podél nějakého hřiště, pak jsem narazil na řeku, a nemohl dál. Kaloně jsem nikde neobjevil. Tak jsem se vrátil          a přesunul se do botanické zahrady. Botanická zahrada je rozlehlá, strávil jsem tam přes 3 hodiny a něco i nafotil.

Zítra vracím auto. Po návratu jsem nanosil všechny věci z auta do chatičky a auto vyčistil jak to šlo nejlíp vevnitř i zvenku.

Jestli jsem si před pár měsíci nedokázal představit, že budu tady, tak teď už si vůbec neumím představit, že za tři dny budu zpátky v Praze. Těch pět týdnů mi uteklo nejrychleji v životě.

7.11.                                                                                                                                                            Jedu do autopůjčovny, po cestě ještě doplňuju nádrž. Auto jsem dal na jejich parkoviště a šel      do kanceláře. Za pultem je ten samý člověk, který mi auto předával. Bere si klíčky, říká, že je to ok a jak jsem si užil výlet. Říkám, že užil, a čekám, že si půjdeme auto předat. Nevypadá to, že by se někam chystal, tak se ptám, jestli dostanu nějaké potvrzení, že jsem auto vrátil v pořádku. Říká, že si ho zkontroluje později, a všechno mi přijde mailem. To se mi moc nelíbí. Co když ho za chvíli někdo na parkovišti třeba odře a bude to na mě. Říkám, že ho nerad obtěžuju, ale že bych byl rád, kdyby si ho zkontroloval hned. "No problem" - no tak proč to tak trvá :) Na parkovišti ho nijak neprohlížel, jen ho zepředu vyfotil a podíval se dovnitř - asi jestli je plná nádrž. (Ukazatel plné nádrže a najeté kilometry jsem si pro jistotu vyfotil už předtím). Zopakoval že je to ok, ale žádné papírové potvrzení jsem z něj nevyrazil. Tak jsem rezignoval a šel.

Nejdřív jsem si udělal krátkou procházku na pobřeží, a potom to otočil směrem k městské knihovně. Je to poslední možnost, kde by mohli být kaloni.                                                                A - viseli tam!                                                                                                                                      Tisíce a tisíce kaloňů. Skoro všechny stromy kolem knihovny byly obsypané kaloni. Mezi dvěma rušnými křižovatkami, navíc naproti opravovali velký dům a dělali přitom značný kravál. Ale kaloni tam spokojeně viseli a pochrupkávali :)

Jak tak fotím, přišel ke mně nějaký člověk, že pod stromem leží mládě kaloně. Byl jsem trochu      v transu z focení a tak jsem se nejdřív nijak neangažoval. Řekl jsem mu, že nejsem odtud, nevím    co dělat, ať se zkusí zeptat v knihovně. Souhlasil a šel tak. Asi za 10 minut vidím, že odchází pryč. Ještě chvíli jsem fotil, a když jsem skončil, uvědomil jsem si, že se malým spadlým kaloněm už nikdo nezabýval. Tak jsem ho šel hledat. Ležel tam chudinka kousek od chodníku rozplácnutý čumákem k zemi. 

Protože jsem mezitím při pobíhání po trávníku na pozemku kolem knihovny narazil na ceduli          s telefonními čísly na záchrannou stanici pro kaloně, bylo jasné, že bude nejlepší tam zavolat.        Ale ne já se svojí nedostatečnou znalostí angličtiny. Uviděl jsem nějakého kluka s dvěma holkama, jak fotí kaloně na stromě. Šel jsem za nima - kluk byl z Francie, ale žije v Austrálii - vysvětlil jsem mu situaci a on tam zavolal. Řekli, že někdo přijede. Oni někam museli odejít, já jsem si stoupnul    ke kaloňovi a čekal. Po tři čtvrtě hodině nikdo nejel, tak jsem znervózněl, že buď došlo                  k nedorozumění, nebo se na to vykašlali.

Rozhodl jsem se akci zopakovat. Oslovil jsem holku pozorující a mobilem fotící kaloně. A zase jsme šli volat záchranáře. Pak jsme tam spolu čekali další víc než půl hodiny. Už mi došla voda        na pití, od začátku focení už jsem tam byl skoro 3 hodiny na rozpálené ulici, a chvílema jsem měl obavu, abych se tam nerozplácnul vedle kaloně.

Holka byla z USA, ale pracuje v Austrálii a do Cairns přijela na nějakou konferenci. Je tady už rok, ale chtěla by si to prodloužit, protože u nich v doma v Montaně od září sněží.                          Chápu ji velmi dobře :)

A pak konečně přijeli dvě záchranářky a vyčerpaného, ale stále ještě živého kaloně se ujaly.

Později mi došlo, že žádat o pomoc v knihovně nebyl nejlepší nápad. Přes svoji roztomilost a užitečnost nejsou u mnoha místních kaloni oblíbení, protože samozřejmě v tom množství znečistí kde co a navíc to i docela slušně páchne. A při pohledu na fasádu knihovny je pravděpodobné, že její personál nepatří do kaloního fanklubu :)

Tak jsem se všichni rozloučili a já se vydal rozpálenými ulicemi 3 km přes město do kempu.          Po třech hodinách pod stromem jsem toho měl už opravdu dost, chvílemi jsem uvažoval, že si chytím taxíka, ale nakonec jsem to došel.

Večer mi přišel mail od Swissair, že mi zrušili let, a ze Singapuru místo přes Curych poletím              s Lufthansou přes Frankfurt.

8.11.                                                                                                                                                              Už včera večer jsem zjistil, že si taxíka na letiště online neobjednám, protože to po mně chce australský telefon. Zkusil jsem tam ráno zavolat, ale byl tam jen záznamník. Bál jsem se, že něco řeknu blbě, tak jsem nakonec požádal paní v recepci a ona to zařídila, všechno klaplo.

Cesta zpátky byla podstatně příjemnější, protože z Cairns do Singapuru a hlavně i ze Singapuru do Frankfurtu jsme letěli na trojsedačce jen ve dvou.